Náš příběh

aneb jak to všechno začalo

“Domi, bude válka.” Dominika v kuchyni míchá mrkev a neslyší. “Co říkáš, Marečku?” “Říkám ti, že až odjedeme do Afriky, něco se semele.” A taky se semlelo, jenže netušili, že před tím neutečou ani do Afriky, a jejich cesty se obrátí vzhůru nohama.

Jejich životy se prolnuly díky cestování. Marek projel Střední a Jižní Ameriku a Jihovýchodní Asii a Dominika Jihovýchodní Asii a kus Evropy. Oba dva si pro své cesty zvolili netradiční prostředek – koloběžku, a protože moc lidí nejezdí tisíce kilometrů cizí krajinou na koloběžce, našly se vcelku rychle.

Sbalili si čtyři brašny na přední kola a odletěli na půlroční cestu přes celé východní pobřeží Afriky. Proč? Chtěli poznat pravou tvář Afriky a natočit dokument, který zprostředkuje jejich zkušenost ostatním. Koloběžka byla cenným pomocníkem, protože ji za hranicemi naší země téměř nikdo nezná, lehce se s ní navazuje vztah s kolemjdoucími.

“Co pro tebe znamená láska?” Ptá se Marek a míří kamerou na usměvavou tvář Lesoťana. “Nevím.” Odpovídá stručně a jeho zuby září v kontrastu černé kůže. “Nevím, co je láska.” “Květiny? Obloha?” Napovídá Marek. “Možná…”

Jak čas ubíhal, došlo na úvodní slova a něco se opravdu semlelo. Válka se zhmotnila ve slově vir. Vir. Wuhan. Válka. WHO. “Výborně, jsme na kontinentě, na kterém lidé žijí bok po boku s ebolou, HIV, hladomorem, zikou, malárií… vir je zajímat nebude.”

“Jak jste se sem dostali?” Vyslýchá Dominiku dvoumetrový muž na policejní stanici v Ugandě. “Přes hranice s Tanzanií, kde jsme dostali víza. Tady jsou prosím naše pasy.” “Hranice jsou zavřené kvůli koronaviru, nemůžete dál pokračovat.”

A jak to dopadlo? Všechno štěstí se spojilo dohromady. Marek a Dominika se rázem ocitli v Rožnově pod Radhoštěm. Rozloučili se na čas s cestováním i přednáškami a pořídili si maringotku. Kameru tentokrát otočili na sebe a začali se o své zkušenosti a příběhy jiných lidí dělit skrze Hovory ze země.

“Marku, ono bude vše dobré.” Říká Dominika o rok později a přikládá do kamen. “Já vím, vždyť jsem ti to říkal. Vše dobře dopadne.” “Říkal, ale já to teď vím. Čekají na nás lidi moc hezké věci.” “Jo a jaké?” Usmívá se Marek. “To já nevím, jsou tak hezké, že si je zatím neumím ani představit.”